Pij pomalu, je studená...
Jsem už dost oBRNěná? O dosedání a vnitřním rytmu.
V knize Snění navrací duši (s podtitulkem Léčba šamanským sněním) autor Robert Moss popisuje, že část své duše ztrácíme ve chvílích, kdy čelíme traumatizujícím momentům. Kdy jsme vyděšení, když prožíváme velký žal, nebo když se třeba vzdáme naplňování svých velkých snů. Pomocí techniky šamanského snění pak hledá tyto ztracené kousky duše, a zve je k návratu.
A stejně tak, jako se část naší duše může ztratit či odplout pryč, věřím, že se naše duše propojuje a otiskává do míst, kde nějakou dobu přebýváme. A stejně tak se ta místa otiskávají do té naší duše.
A tak mávám všem těm otiskům či částem své duše, které se stále bosky procházejí uličkami indického ashramu, které cvičí v nepálském jógovém studiu, které stojí pevně zakořeněné do země na vrcholku peruánských hor za zvuku šamanské píšťaly a praskajícího ohně.
Když jsem se před rokem a půl stěhovala z Prahy do Brna, část mojí duše zůstala zaseknutá někde po cestě. Jestli na půl cesty, tak asi kolem Humpolce. Nějak to pořád nešlo, nějak ne a ne naplno dosednout. Prostě to furt nebylo ono.
Blískáním se na lepší časy byl první takový pocit dosednutí během Vánoc. Ve vlaku, při návratu z Prahy. Byl to první záblesk toho, že teď - když už jedu z Prahy - do - Brna - se vracím domů. Uklidnilo mě to. Třeba to přeci jen časem půjde. Víte - já se totiž děsně nerada vzdávám.
Druhé takové dosednutí nastalo pár dní zpátky. Šla jsem svou oblíbenou uličkou mezi Petrovem a Zelňákem (pro nemístní místně ‘Zelný trh'). A najednou jsem ucítila tu pevnou půdu pod nohama - jakoby moje chodidla říkala “jo, tohle už je taky náš rajon”. Nevím, jak vy, ale já s místem srůstám tím, že ho mám v nohách. Mám duši poutnickou. Miluju chůzi. A místa, která mám v lýtkách, chodidlech, ta už jsou prostě moje.
Je to spojeno s mojí oblíbenou aktivitou bloumání. To je takové to zpola zasněné, na střechy se dívající procházení uličkami, bez jasného cíle. Jakobych v tu chvíli nasávala tep celého města a tepala s ním. Dlouho jsem si stýskala nad tím, že Brnem moc bloumat nejde. Jednoduše proto, že centrum je tak malé, že už už jste skoro ponořeni v bloumání - ejhle. Jste na konci.
A tak jsem tou svou uličkou oblíbenou došla až na Zelňák. Tam si sedla na lavičku a psala. A psala. A psala.
Až jsem tenhle text celý napsala. Potutělně jsem se při tom usmívala tomu, že já - už téměř asimilovaná Pražačka (i když slovo šalina mi pořád nejde přes pusu, a šalinkarta už vůbec ne) - po očku pozoruju to brněnské hemžení. A že já - Pražačka - jsem už několika Brňákům překládala hantec. Nebudu zastírat - byl to uspokojující pocit malého vítězství.
Zoncna rumpluje (slunce svítí) a já si uvědomila, že mi to psaní rukou neplánovaně poskytlo jeden experiment. Na první pohled banalita. Na druhý už se to tak banální nezdálo. Bylo totiž fascinující pozorovat, jak se rychlost mého přemýšlení a vnímání zpomaluje. Na-je-dnou ta-ko-vé do-se-dá-ní.
Znáte to, když z toho běžného, často zrychleného tempa najednou přibrzdíte, zpomalíte? Když zase vnímáte svůj dech, svoje chodidla na zemi i to, jak vám tepe srdce? Když se jednoduše rytmus vnější přiblíží či sladí tomu rytmu vnitřnímu?
Do nějaké míry jsem tématicky pokračovala v tom, co jsme zkoumali na kontaktní improvizaci minulý týden. A totiž, jak na nás a náš pohyb působí hudba, její rychlost a atmosféra. A zcela přirozeně to otevřelo diskuzi o tom, jak moc se nechávám strhnout tempem dění kolem sebe, jak moc jsem naopak od věcí kolem odhlučněná a řídím se jen svým vnitřním metronomem. Dva póly jednoho spektra. Moje hranice, jejich pružnost, propustnost a vnímavost k okolí.
A tak tu pro vás mám malé cvičení a pár otázek ke zkoumání. Budu ráda, když se se mnou podělíte o to, na co jste přišli :).
Rychlost a tempo vnější a vnitřní - otázky ke zkoumání
Můžu jít v klidu, když ostatní spěchají?
Můžu tančit rychle na pomalou hudbu?
Můžu pomalu odpovídat někomu, kdo na mě chrlí?
Můžu si udržet své vnitřní tempo nezávisle na vnějším?
A nebo naopak - což takhle se nechat vnějším tempem inspirovat a přidat se k němu?
Kontextů a prostorů ke zkoumání je nekonečně - v davu na ulici, v práci, v konverzaci s přáteli, s telefonem v ruce. Zkuste to :)
A koho by zajímal ten Brněnský drak, přečtěte si více zde.
A co je u mě nového?
Zase učím jógu. Jéééj. Zpátky k prameni, ze kterého se rozvinula moje terapeutická i koučovací práce. Zpátky k učení, které mě vede k hlubokému vnímání a zkoumání sebe sama. Od května mě najdete ve studiu Yoga Freaks, od června pak i v Jóga v Brně. Těším se moc <3.
Nabízím jednorázové koučovací či terapeutické konzultace. Osobně v Brně, či online. Dlouho jsem se držela formátu ikigai koučovací série, spolupráce na 2,5 měsíce, která umožňuje dlouhodobou a hlubší cestu. V poslední době se mi osvědčil i formát jednorázových sezení pro ty, kteří mají konkrétní osobní či pracovní téma, se kterým potřebují pohnout. Znáte to, když se někde zaseknete, někde to pořád není ono. A jak řekla jedna klientka - s koučem/koučkou to jde vždycky rychleji. Pokud vás to láká, pište mi na email (lucka.deptova@gmail.com) či zprávu na LI.
A na závěr jeden od srdíčka :D
Na zelňáku v Brně pije chlapík vodu z kašny. Jde kolem Brňák a říká mu: „Tý, kémo, nechlemté tu vasrovku z té kašně, chčijou do toho morgoši!”
Chlapík zvedne hlavu a říká: „Já vám, pane, nerozumím, já jsem z Prahy.”
Brňák na to: „Pij pomalu, je studená.”
Vše dobré. A hodně polibků pod rozkvetlou třešní <3.
Lucie Deptová